Proč (ne)soudit druhé

Neustále reagujeme na to, co se okolo nás děje. Soudíme a hodnotíme a to především negativně. Co nám posuzování druhých dává a bere, proč se mu vyhnout?

Mnoho z nás si to ani neuvědomuje, ale veškeré podněty, které ve svém okolí máme, se snažíme neustále hodnotit a analyzovat. Jako bychom měli ve své hlavě něco, co by nás k tomu neustále nutilo. A my si to ani neuvědomujeme. De facto každou novou informaci, kterou přijmeme, náš mozek začne okamžitě hodnotit a posuzovat vzhledem k našim postojům a názorům. Máme potřebu se ke všemu vyjádřit a máme pocit, že nemít na něco utvořený názor je špatně.

Společnost nám předkládá, že pokud si o něčem nebudeme něco myslet, pokud k něčemu nebudeme mít nějaké, jedno jaké, stanovisko, je to špatně. Pokud na otázku: „Co si o tom myslíš?“ odpovíme: „Vůbec nic, nemám na to názor.“ ostatní se na nás dívají jak na hlupáky a nevzdělance – Jak je proboha možné, aby si o tom nic nemyslel? Ten člověk nemá vlastní názor?!

Jenže pozor, dokonce i nemít k jistému tématu žádný názor, znamená mít vlastní názor. My jsme se akorát rozhodli, že o tom tématu nechceme přemýšlet, nezajímá nás, nepřijde nám atraktivní a ničím nás neobohatí. Proč bychom měli mít za každou cenu a na vše názor?

Mohlo by vás zajímat: Emoce v našem životě

V minulosti jsem hodně zabředávala do všech témat a snažila se mít na vše aktuální, co se děje, vlastní názor. Dokonce i na věci, které mě vůbec nezajímaly. Nikdy mě nezajímala politika nebo ekonomie. Nicméně strach, že se při rozhovoru stane, že nebudu mít co říci, mě hnala k tomu, abych vše nějakým způsobem hodnotila. Pak jsem si, ale uvědomila, kolik času neustálým hodnocením ztrácím. Kolik hodin přemýšlení jsem strávila nad tím, abych se k něčemu vyjádřila, i když mi to vlastně bylo úplně jedno. Jenom jsem chtěla zapadat do určitého společenského měřítka.

Kromě jednotlivých situací hodnotíme především druhé. Hodnotíme jejich vzhled, jejich oblečení, jejich výrazy ve tváři, jejich chování. V drtivé většině případů hodnotíme negativně. Všimli jste si toho někdy? Když jsem si toho poprvé všimla, byla jsem zděšená. Jak je možné, že ze sta mých myšlenek o druhých může být osmdesát z nich negativních? Když někoho hodnotíme, nehodnotíme ve skutečnosti toho druhého, ale především sami sebe. S tím druhým nemá naše hodnocení co dělat. Naše soudy jsou pouze a jen naše pravdy, které s námi ostatní nemusí sdílet.

Proč vlastně máme potřebu soudit druhé? Tím, že zkritizujeme v duchu ostatní, tak pohladíme naše ego a můžeme se cítit na chvíli o něco lépe. Nicméně tak plýtváme energií na něco, co nám nikdy nebude k ničemu prospěšné. Zkusme věci nechat plynout, tak jak jsou. Je velmi těžké přestat posuzovat a hodnotit, ale když se to odnaučíme, pocítíme ohromnou úlevu. Budeme se najednou cítit svobodnější a spokojenější, protože nebudeme mít myšlenky zavalené samými negacemi.

Zkuste své okolí jen sledovat, prostě jen tak. Nehodnoťte. Představte si, že neexistuje nic, co by bylo dobré a nic, co by bylo špatné. Všechno prostě jenom je. Samozřejmě, že negativní myšlenky nezmizí z naší hlavy jenom tak, ze dne na den. Pokud se, ale rozhodnete přestat věci a události ve vašem životě hodnotit a prostě je jen přijímat, uvidíte, že hodnotící myšlenky se budou ještě nějakou dobu objevovat, ale spíš vámi jen tak proplují, než aby vás zasáhly.

Co si o hodnocení druhých lidí myslíte vy? Myslíte si, že zbavit se potřeby soudit může být pro náš osobnostní rozvoj prospěšné?