JAK PŘEKONAT NECHTĚNÍ

Jedna z největších chyb, kterou činíme ve svých každodenních volbách, je ta, že se rozhodujeme na základě svých aktuálních pocitů. Pouštíme se, do čeho se nám chce (i když to není dobré), a vyhýbáme se tomu, do čeho se nám nechce (i když by to dobré bylo).

Aktuální pocit, který máme před vstupem do nějaké aktivity, nesprávně nazýváme motivací. Ale motivace není jen chtění nebo nechtění. Motivace je soubor důvodů, proč něco chceme nebo nechceme.

Pokud jsme rozhodnuti denně běhat, abychom byli fit, ale nepřekonáme své nechtění obléci se a vyrazit, neznamená to nutně, že nejsme dostatečně motivovaní. Víme, jaký má pro nás běh užitek. Spoléháme však na falešné pomocníky.

Falešný pomocník

Aktuální pocit je rozmarný. Je důsledkem událostí, z nichž většina nesouvisí s nastávající činností: něco se zrovna děje v našem mozku, jsme unaveni, některého mozkového přenašeče se nedostává a jiného nadbývá, špatně jsme se vyspali, na něco před chvílí mysleli, něco se nám právě nepodařilo. Náš aktuální pocit je výslednicí toho všeho.

Nic z toho nesouvisí s naší motivací denně běhat. Přesto svou nastalou náladu vnímáme jako signál, který máme poslechnout. Abychom si to zkomplikovali, tak tento pocit promítneme do fantazie blízké budoucnosti, kterou rychle vytvoříme: že se oblékáme a vybíháme a u toho se cítíme – právě tímto aktuálním pocitem.

A řekneme si: „Aha, že jsem byl tuto fantazii schopen stvořit, je důkaz, že doprovodný pocit signalizuje něco pravdivého o nadcházejícímu běhu…“ V tomto falešném kruhu fantazie, emoce a vnitřní řeči (vůbec se mi nechce) pak zůstaneme.

A aby se necítili provinile, mnozí si řeknou: „Musím přece poslouchat své tělo, intuici, nesmím být v rozporu s vnitřní moudrostí.“ A tak zůstanou ležet na gauči. Ale být intuitivní nebo moudrý neznamená následovat každý impulz a každou náladu, které se ve mně náhodně či nenáhodně objeví. To bychom se v ničem nelišili od našich zvířecích kamarádů.

A přitom dobře víme, že stačí jen vyběhnout, a náš skutečný pocit se od toho představovaného na míle liší…

Jak se budu cítit potom?

Jak tedy postupovat lépe? Využít svých pocitů, ale jinak. Nenaslouchat pocitu, který máme před aktivitou, ale zapamatovat si a řídit se pocitem a stavem, který tato aktivita vyvolá. Neřídit se aktuálním pocitem, ale budoucím pocitem.

Když činnost dokončíte, máte radost? Jste snad dokonce na sebe pyšní, šťastní, cítíte se dobře? Anebo máte výčitky svědomí, kroutíte nad sebou hlavou, litujete svého rozhodnutí? Kvalitu stromu poznáme po ovoci.

Osvědčenou cestou k životní spokojenosti je všechno hodnotit tímto zpětným pohledem. Práci, zájmy, setkání s lidmi, naši participaci ve světě…

• Jak se cítím poté, co jsem doběhl, dopracoval, dokončil tento projekt, setkal se s tímto člověkem?
• Bylo to k něčemu?

Rozhodujme se nikoli na základě toho, jak se cítíme před tím, ale jak se pravděpodobně budeme cítit po tom. A na základě toho, jak se obvykle cítíme poté, upravujme své volby a své aktivity.

Pokud si skoro po každém běhu řeknu „bylo to super, že jsem vyběhl, i když se mi nechtělo“, pak žádnou další drobnou nechuť poslouchat nebudu. Přijde‑li, rozhodně v ní neuvidím důvod, proč bych měl takový náhodný stav vědomí následovat jako něco, co by mělo určovat mé volby, a tedy také mé aktivity, výsledky, zájmy, vztahy, zdraví, mou radost ze života – a v dlouhodobé perspektivě vlastně můj osud.

V umění života platí totéž co v práci nebo ve sportu. Bez práce nejsou koláče a bez těžkého tréninku není vítězství. Nejdříve přichází obtížné, pak dostáváme odměnu. Na to v našem chápání psychologie tak rádi zapomínáme. Chceme odměnu hned, minimálně v podobě pozitivních pocitů, a teprve pak jsme ochotni něco obtížného dělat. Chceme kupovat návody na rychlé zbohatnutí místo každodenní dřiny a ve sportu anabolika, která nám usnadní trénink, ale zničí život.

Na této naší pohodlnosti vydělává průmysl motivačních řečníků a koučů, kteří nás chtějí „namotivovat“. Slibují, že se koupením jejich produktu budeme cítit dobře i před těžkou prací. Že do ní vždy „budeme mít chuť “. Že se zažijeme jako vítěz, aniž jsme ještě oblékli tepláky. A tyto pocity nazývají motivací. Prodávají recept: „Přesvědčujte se o něčem, co není pravda, ale je krásné. Díky této falešné fantazii se budete cítit dobře a mít tendenci dát se do toho.“ Zní to vlastně logicky. Ale kdyby to fungovalo, už dávno jsme zrušili psychologické poradny.

Naše emoce nás totiž neposlouchají na povel. Nálady si probíhají, jak chtějí. Pocity odcházejí a přicházejí náhodně. Špatně se vyspíme. Dnes prostě ze sebe nedokážeme vytlačit patřičnou „namotivovanost“. Znamená to tedy, že neuděláme to, co je důležité? Každá fantazie nebo imaginace po chvíli ztratí svou sílu, protože si na ni zvykneme a na její novost (a „originalitu“, vzpomínáte?) už nereagujeme pozitivní změnou pocitu jako dříve.

Co uděláme dále? Hledáme něco, co pocit znovu zapálí! Jdeme si koupit chléb od lepšího pekaře! Kupujeme další motivační knížku, nový návod na život.